Pesimismus / Realismus?
Začínám pochybovat jestli existuje alespoň jedna jediná
věc, která je jasná a daná. Vlastně ne. Nepochybuju. No vážně, napadá
vás snad něco takového?
Nejspíš podobné zákonitosti, které konzumujeme v tisících už od
mateřské školky. Jako že zítra vyjde slunce, nebo že tráva je zelená.
Jenže, tráva není vždy zelená a už vůbec ne napořád. A slunce? To
přece prochází neustálým vývojem a je vědecky dokázáno, že jednou
vyhasne. Takže se ptám znovu. Je nějaký takzvaný záchytný bod, nějaká
věc, která je v našem životě jasná? Rodina? Přátelství? Zapomeňte na
romány a raději se koukněte na zprávy od půl osmé. Tam je spousta
roztomilých příkladů kdy tyhle „záchytné body“ jaksi zklamaly.
A nejednou.
Nebo vás snad napadla Láska? Proboha, kde to žijete? Nemáte doufám na mysli
ten stav, kdy vás jisté chemické látky přesvědčují o tom, že zrovna
ten váš drahý/á jsou nějakým zázrakem výjimeční a ti jediní. Pak mám
pro vás novinu, protože tenhle stav je hormonální nerovnováha.
Takže tímto odpadají podobná prohlášení stylu-Na každého z nás někde
čeká ten pravý. Ale no tak, nekamenujte mě. Jen přemýšlejte, vždyť je
to hloupost, a navíc je to nepřirozené.
Zkusme na chvíli předstírat, čistě hypoteticky, že věříme Darwinovi-pocházíme z opic a u opic je známá jistá promiskuita, jestli to tak můžu sdělit. V čem tedy vězí naše věčná snaha (Píšu schválně snaha-co si budeme nalhávat) o celoživotního partnera?
Když pomineme uvědomění o nebezpečí pohlavních chorob, stálého zázemí a finančního zajištění. Co nám zbude? Láska? Tady bohužel stále trvám na chemické nerovnováze. Ale dobrá, na chvíli přestanu doufat v den kdy na to vymyslí tabletku jako na jiné hormonální poruchy a odteď budu používat tento termín, pokud vám to udělá radost. Jenže i Darwin je jen další příklad nejistoty.
Což nutně vyvolává otázku jak můžeme být tak pošetilí? Jak můžeme
být tak zarputile přesvědčení o východu slunce, tudíž o budoucnosti,
aniž by jsme měli vůbec jasno v tom co se již odehrálo? A to se
momentálně ani netroufám pouštět do rozboru dalších, mnohem
divočejších teorií o vzniku všeho.
Proč vůbec popírám existenci jasných, pevně zakořeněných názorů? Ne
snad proto, že by nic takového nebylo, nýbrž proto že věci pro nás jasné
a dané jsou jisté zákonitosti, které jsme si předem pojmenovali, určili
jim hranice i funkci, aniž bychom je museli nutně blíže poznat.
Údajně existuje hodně pravd i polopravd. Údajně. Tomu taky nevěřím.
Existuje jen různý úhel pohledu, tudíž pokroucená „pravda“.
Interpretace události závisející pouze na tom jak se to zrovna hodí tomu
kdo mluví. Ale realita je jen jedna. Realita je krutá. Holá a krutá. Zrovna
teď sem to byla já, kdo mluvil, kdo interpretoval svůj úhel pohledu, ten kdo
ale přese všechny pokroucené argumenty došel k jednomu jedinému výsledku.
Nemůžeme jistě říct co má jakou barvu. Kde je konec všeho ani kdy.
Jediné co je jisté je realita. Holá, krutá a nám zcela neznámá.
Život je boj a svět je zlej. Chceš bejt v klidu? Tak se v něm nehrabej.
*Převzato od Naty. *